Jaká je šance, že jednou za život potkáme svého dvojníka? Vzezření v nás dokáže vyvolat sympatie, ale i falešný pocit

Vnější podoba v nás dokáže vyvolat sympatie, ale i falešný pocit známého. Nedejme se oklamat.

Zdroj: Profimedia
Zdroj: Profimedia

Vnější podobnost dokáže s našimi emocemi pořádně zamávat. Odkud však pramení naše podvědomá jistota? Ačkoliv jsme přitahováni těmi, kteří jsou nám podobní nebo kteří nám někoho připomínají, i v nejmenších detailech lze nalézt rozdíly. První dojem je o sympatii, ale podstatu najdete až v odhalení duše.

Čtěte také: Šťastná rodinka Simony Krainové: Své kluky se během zábavy snaží naučit, jak to v životě chodí...

V nejmenších detailech je vždy možné najít rozdíly

Spousty náboženství, mytologií či kultur bylo podobností dvou lidí skutečně fascinováno. Kult dvojníků byl některými i uctíván. Připisovala se jim magická síla a věřilo se, že jsou předurčeni být výjimeční. Historie by dokázala vyprávět. Pravda či mýtus? Dnes by asi většina řekla, že pověra. Musíte však uznat, že potkat na světě v jednom a témže životě svého dvojníka by bylo přinejmenším zajímavé, ale zároveň velmi nepravděpodobné. Podle psycholožky z Lázní Nimnica, PhDr. Martiny Šadlákové, je šance nebo pravděpodobnost, že někdo na světě vypadá jako vy, takříkajíc nulová: "V nejmenších detailech je vždy možné najít rozdíly mezi lidmi. Z mého pohledu je úplně každý člověk na tomto světě jedinečný ve svých vnějších i vnitřních znacích. Pokud se stává, že se najdou fenotypově podobní lidé, vždy mají jisté rozdílnosti, kterými se dají rozlišit. Jednovaječná dvojčata, i když jsou navenek totožná, jsou rozdílná minimálně v lidské duši, která je v těchto dvou tělech vždy jedinečná."

Vnější podobnost je nám sympatická a známá

Přestože je tedy šance malá a skutečně nikdo ani dvojčata nejsou na sto procent identické, existují lidé, kteří se nám fyziologicky skutečně podobají. Možná víc, možná méně, ale už jen tato podobnost v nás dokáže kromě zájmu vzbudit další emoce jako například sympatie. Ať chceme nebo ne, k lidem, kteří se nám nebo někomu blízkému podobají, se máme tendenci chovat shovívavěji a s větší dávkou porozumění. Máme pocit, že jim nejenže rozumíme, ale že jsou nám samým možná i podobní. Nad pocitem falešné jistoty lze kroutit hlavou, ale necháme se unést. Řekneme si, že má stejné oči, má tentýž výraz, tentýž úsměv... Rozum ustupuje ve prospěch emocí, a že víme, o čem mluvíme… Možná vás přesvědčí tato zkušenost jedné mé přítelkyně, která pocítila nevysvětlitelnou něhu a sympatie ke staršímu asi 50letému muži, kterého pravidelně potkávala na zastávce, a měli společnou cestu autobusem. Proč? Protože jí velmi připomínal výrazem obličeje jejího mrtvého otce. Ačkoliv nevěděla, co je to za člověka, nemohla z něj spustit oči a to tak, že jí na dlouhé měsíce postačilo, že ho pravidelně potkávala a vídala, a tím se uspokojila. Alespoň na chvíli měla pocit, jakoby znovu viděla blízkého, kterého ztratila. Emoce jsou silná věc a také taková podoba je může ještě více umocnit. Nakonec i PhDr. Šadláková uznává, že vnímání vnější podobnosti v nás vyvolává pocit známého. "Podobnost je prostě sympatická. Řekneme si: Ano, ten člověk je mi podobný a hned máme dojem, že ho lépe známe, protože předpokládáme, že má podobné prožívání jako my. Pak se na základě jistých vnějších charakteristik domníváme, že se chová pro nás známým způsobem. Následně máme tendenci spontánně iniciovat kontakt s tímto člověkem, vycházíme mu spíše vstříc, snažíme se mu pomáhat. Cítíme se v kontaktu s tímto člověkem prostě bezpečněji, neboť máme dojem, že víme, co od něj můžeme očekávat."

Z čeho pramení naše podvědomá jistota?

PhDr. Šadláková se však zamýšlí i nad otázkou, z čehož pramení tato naše podvědomá jistota, na jejímž základě přechováváme sympatie k člověku, který se nám podobá nebo který se někomu podobá. Na základě jejích zkušeností a znalostí je prý známo, že lidé nesoucí jisté společné fenotypové znaky nesou i podobné osobnostní vlastnosti. Zkoumáním tohoto jevu se zabývá tzv. charakterologie. Jen pro zajímavost například takový charakterový typ jako sangvinik se prý vyznačuje širokou, kulatou a masitou tváří i čelistí. Společnými znaky tohoto typu z hlediska povahových vlastností jsou pak extrovertnost, optimismus, silně vyvinutá sexualita, spontánnost. Stejně je tomu i u jiných typů než flegmatik a další, kteří se zase vyznačují svými typickými fyziologickými rysy a povahovými vlastnostmi. Co z toho plyne? "Můžeme konstatovat, že když vidíme člověka silnější povahy, máme tendence považovat ho za společenštějšího extroverta s optimistickým laděním. Zatímco člověka s ostrými rysy pokládáme za rezervovanějšího a nepřístupného a člověka s úzkými rysy obličeje a těla za nudného či slabě aktivního." Tak či onak, sympatie či antipatie k člověku, který nám je podobný nebo se nám na někoho podobá, v nás evokuje takové smýšlení. Také to nemůžeme globálně aplikovat na všechny a řídit se tímto přesvědčením. Pokud bychom to dělali, vystavujeme sami sebe riziku, že podlehneme i negativním emocím, které neovlivní jen nás, ale v konečném důsledku i naše blízké. Jak?

Už malé dítě upřednostňuje známé před neznámým. To v nás zůstává po celý život

Kromě toho, že u našich "dvojníků" máme tendenci pociťovat sympatie, máme i tendenci je zvýhodňovat, upřednostňovat před druhými. Je to prostě všechno jen lidská zkušenost, která je důkazem toho, že to tak opravdu i funguje. PhDr. Šadláková popisuje, že už malé dítě upřednostňuje známé situace před neznámými ve snaze zachování svého bezpečí. To v člověku zůstává po celý život. "Inklinujeme spíše k lidem, situacím či okolnostem v životě, se kterými máme dobrou zkušenost. Dokonce se často setkáváme s tím, že rodiče vybírají jména svým dětem na základě žádoucích znaků u nositele jména, kterého znají nebo naopak dané jméno nezvolí, protože se obávají, že by mělo jejich dítě podobné vlastnosti jako člověk, se kterým měli špatnou zkušenost."

Vnější podoba může zmást i rodiče. Dítě má však vlastní identitu

Někteří z nás však nemusí chodit po světě s očima dokořán, aby našli svého dvojníka. Mnozí z nás dospělých mají přece své malé dvojníky přímo před svýma očima. V tomto případě však skvěle zaúčinkovala genetika, kterou nelze oklamat. Nevidí se právě rodiče ve svých potomcích? Není někdy dcera věrnou minikopií své mámy a syn zase věrnou minikopií svého otce? PhDr. Šadláková připouští, že rodič podvědomě hledá podobnost ve svém dítěti, ba někdy mnohem více. "Rodiče mají chybnou tendenci vnímat svou vlastní hodnotu přes život svých dětí. Když jsou děti malé, chceme, aby byly poslušné, samostatné, nebojácné, aby vynikaly, prostě se jimi chceme pyšnit. Jako bychom chtěli říci:, Podívejte, toto je mé dítě, můj výtvor, je to lepší výtvor mě samého... Rodič zároveň touží, aby ho jeho dítě následovalo, a právě na základě vnější podobnosti soudí, že na to bude mít i předpoklady, aby bylo jako on, možná ještě lepší. Zde je však velmi důležité si uvědomit, že dítě má svou vlastní identitu," objasňuje. Někdy se bohužel stane, že rodič své emoce neuhlídá a podvědomě upřednostňuje to dítě, které je jeho věrnou vnější kopií před dítětem, které jí není. Opět máme u tohoto dítěte, které se nám podobá, pocit jakoby větší spřízněnosti, pocit, že ho lépe známe, protože se v něm vidíme. Psycholožka však připomíná: "Pokud mají rodiče mezi sebou dobrý vztah, mají radost z podoby svých dětí, ať je zděděná po kterémkoliv rodiči."

Trpící člověk může díky podobě také lpět na nereálném a nesplnitelném

Co člověk, který nečekaně ztratí velmi blízkou osobu a nedokáže se s tím smířit? Řekněme, že manžel ztratí milovanou manželku, matka svou milovanou dceru... Co v nich může vnější podoba cizího člověka s jejich blízkým zesnulým vyvolat? Je truchlící člověk ještě více náchylnější, aby se stíraly rozdíly mezi vzhledem a duší? Může přestat vlivem hlubokého smutku reálně uvažovat a řídit se jen srdcem? PhDr. Šadláková objasňuje i tento jev: "Truchlící člověk, který podvědomě nebo i vědomě hledá v jiném člověku osobnostní podobnost na základě vnějšího zjevu, si volí nepřiměřené způsoby zvládání ztráty. Upíná se totiž na něco nereálného a nesplnitelného. Venkovní podoba s sebou sice přináší jisté předpoklady k podobnosti osobnostní struktury, každý ale pocházíme z jiného prostředí, zažíváme jiné zkušenosti a děláme rozdílná rozhodnutí, což formuje naši osobnost vždy jedinečně. A tedy ve stejných věcech se mohou podobní lidé chovat naprosto rozdílně," vypráví dále.

Podobný výběr partnera nemusí souviset jen s negativní zkušeností

Na druhé straně PhDr. Šadláková říká i to, že výběr fyzicky podobného partnera nemusí souviset pouze se ztrátou toho předchozího. Někdy stačilo, že žena měla v dětství skvělý otcovský vzor, který se také spolu s vnější podobou snažila podvědomě hledat u budoucího partnera, aniž si to nějak zvlášť uvědomovala. "Pokud měla žena úžasného otce, má tendenci hledat si podobně vypadajícího manžela, aby si s větší pravděpodobností zajistila podobnost povah. Jednoduše se jí daný typ muže spojuje s něčím známým, co zažívala jako příjemné. Rovněž muži mají často tendence volit si partnerky podobné vzezřením své starostlivé a laskavé matce. Zajímavostí přitom je, že výzkumy dokazují tendence volit si partnery s podobnými povahovými vlastnostmi svých rodičů i v negativních souvislostech. Dcera alkoholika často vstupuje do vztahu s člověkem s tendencemi k závislosti. Synové dominantních matek mají tendenci hledat si do života podobnou partnerku. Když to tedy shrneme, můžeme konstatovat, že co je nám známé, to hledáme. A to nejen v souvislosti s vnějšími rysy, ale také s osobnostními danostmi."

Vnější podoba člověka nás dokáže ovlivňovat v různých sférách života. Nejen v těch soukromých, ale i pracovních, když se například rozhodneme upřednostnit na základě sympatií jednoho z kandidátů, ačkoli oba byli na stejné inteligenční úrovni. Jednoduše převáží emoce, která v nás evokuje větší pocit známého, podobného. Ačkoli by šlo i o falešný pocit sympatie, jistoty a bezpečí, které v nás lidé mohou evokovat, vsadíme na to.

Nepřehlédněte: Surfistky mají jednoznačně nejkrásnější postavy a srší z nich štěstí: Prohlédněte si sexy ženy, které jsou spjaté s přírodou

Vnější podoba je jen jeden z faktorů, který hrají roli ve vytváření našich vztahů

Každý člověk je svůj vlastní originál a s velkou pravděpodobností nikde na světě nepotkáme takového, který by se vám podobal jako vejce vejci nejen vzhledem, ale i duší. To platí i o vlastních potomcích, které jen těžko předěláte k obrazu svému. Protože jednou také vyrostou a půjdou vlastní cestou, se kterou nemusíte souhlasit. Vnější podobnost je zajímavá, může vyvolat různé otázky, sympatie, ale i různé falešné pocity a iluze o člověku. V konečném důsledku je nepodstatná, pokud si neporozumí duše. Dát na první dojem můžete a mnozí to tak i dělají, ale duši odhalíte až později: "I když jsme přitahováni těmi, kteří jsou podobní jako my, v konečném důsledku po samotném poznávání zjišťujeme, zda se nám daná podobnost líbí nebo se vymyká našim očekáváním," uzavírá PhDr. Šadláková. Vnější podoba je jen jeden z mnoha faktorů, které hrají roli při vytváření našich vztahů. Pracujeme s prvním dojmem, informacemi z rozhovoru, hlubším poznáváním, ale i našimi očekáváními či preferencemi, ale nakonec i tak jen s realitou.

Měli jste už někdy pocit, že jste potkali svého dvojníka?

Ano
0
Ne
0
Nepamatuji si
0
Hlasovalo: 0

Foto:
Profimedia
Zdroj:
fem

Související články

Diskuse k článku

comments powered by Disqus

Nejčtenější články

Obsah online magazínu feminity.cz je chráněn autorským zákonem. Přepis, šíření, či další zpřístupňování tohoto obsahu, nebo jeho části veřejnosti, a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu zakázáno.

Kontakt

© Copyright 2020 Frogfoot s.r.o..